Už je to tu zas. Monotónnost. Chycená v pasti.
… možná je to jen strach, že teď kvůli koronaviru nenajdu dobrou a stabilní práci… i Ouri už včera říkala, že u nich teď přestali nabírat lidi. Možná je to Maybelline.
Chytlo mě to už v pondělí, když jsem šla do práce - na Staroměstské je jen jeden východ z nástupiště, není tam ani výtah, takže aby se člověk dostal na povrch, musí, jak ta ovce, jít kudy ho vedou. Jeden za druhým, padesátihlavé stádo.
Co můžu dělat jinak? Můžu něco dělat jinak, Mám na to, abych to dělala jinak?
Vstaň, jdi do práce, běž spát. Vstaň, jdi do práce, běž spát. Vstaň jdi do práce běž spát. Vstaňjdidopráceběžspát. Vstaňjdidoprspát. Odpočívej! Proč neodpočíváš?! Je Víkend! Fajn. Tak odpočívej dneska! Už máš jen dnešek. Hahahá! Vstaň. Jdi do pr…
Některé týdny jsou přesně takovéhle, i když mám volné odpoledne, i když jdu na kjógen, i když je život mnohem víc. Jak mám tohle vydržet dalších… no, pětatřicet let nejmíň? Fajn, mínus mateřská, doufejme, ale stejně. Jak se z toho lidi nezblázní? To mají všichni tak skvělou práci, že se do ní těší? To už je tak ubila ta nezbytnost?
Jak se tomuhle dá říkat život?
Ovce.
Ovce. Jedna za druhou.
Hlavně ať se na ten eskalátor vejdete.
Hlavně ať se na ten eskalátor vejdeme-é.
Žádné komentáře:
Okomentovat